Air Attack

23. dubna 2013 v 18:52 | Yima
Title: Air Attack
By: Kacalan
Jednodílná
Smutné


"Proč za mnou chodíš?" Otázka mi jako hořká pravda vytryskla z úst přímo chlapci přede mnou. Shlížel na mou ustaranou tváří upřímnýma zelenýma očima a neuhnul při sebepevnějším pohledu.
"Protože mi říkali, že si mám jít za svým snem!" odvětil s pravdou v očích, neucukaje pohledem, koutky smutně svěšené.
"Přeslazené kecy!" procedila jsem skrz rty a odmítala dál pokračovat v debatě, jež vyostřila uprostřed výtahové šachty. Kabina se šouravým pohybem zvedala výš a výš, až k patru plném kanceláří. Málokdo se dopočítal. Jedna z nejvyšších budov v New Yorku. Bylo až udivující kolik betonu železa a lidí se dokáže vlézt na tak relativně malý prostor.
Druhé patro od vrchu, patro plné místností. Jedna z nich byla má, aspoň zpoloviny. Naštvaně jsem vykráčela z výtahu a zamířila předlouhou chodbou vstříct dnu plnému účtování nesmyslných faktur. Tvrdě jsem dopadla na svou polstrovanou kancelářskou židli k již zapnutému počítači a ze skříně vylovila šanon nejdůležitějších povinností.
Drake jen tišše zaplul na zbylou židli v místnosti, ke druhému psacímu stolu a započal svůj vlastní boj s nekonečnými čísly.

xxx

"Tereso? Co se stalo s výtahem?" Do kanceláře nakoukla blonďatá hlava. Její majtelka normálně posedávala o kancelář dál, většinu času trávila nad kelímkem kávy a bouřlivě rozebírala nejnovější drby.
"Skye? Co by s ním mělo být? Ještě ráno fungoval!" Vstala jsem od počítače a následovala ji na chodbu, Drake stále zarputile topil svůj mechový pohled v nezdravých světlech monitoru.
Následovala jsem Skye až k výtahu, v duchu přemýšlejíc nad nějtěžším rozhodnutím dne. Zda si k obědu dát tomatové ragú nebo špenátové závitky.
"Vidíš? Prostě to nereaguje! Potřebovala jsem do města, ale po schodech jít odmítám!" Významně protočila pečlivě nalíčené oči, otočila se na metrových podpatcích a s pohupující se zadnicí kráčela zpět do svého království.
Nehodlala jsem se jakkoliv nad takovou na první pohled malicherností pozastavovat, práce stále přibývalo.
A já měla co dělat, abych se vyznala ve složitých daních, investicích a hodinových mzdách.
Trvalo hodnou dobu, než se mi povedlo zpracovat data stolařské firmy na Páte Avenue. Asi o něčem takovém jako účetnictví nikdy neslyšeli. Stačilo dopsat poslední řádek, uložit dokument a pak ho bleskurychle poslat k tiskárně. Poslední slovo.
Než kurzor myši zamířil k ikoně diskety, obrazovka potemněla. Hučení počítače pomalu utichalo, stejně jako se celá práce ztrácela do nenávratna.
"Krám jeden!" Vyskočila jsem na nohy a začala nohou vcelku zachovalé tenisce rázně kopat do bedny nenáviděného přístroje.
"Terry, klid! Spadly všechny počítače!" Poprvé za celou pracovní dobu se ozval Drakeův basem zralý hlas.
"Ale mně se ztratilo vyúčtování za posledního půl roku!" Ošila jsem se při představě, že mne to čeká znova. Drakeova mohutná postava se zvedla z pohyblivé židle a vyřítila se z kanceláře. Stále nabubřele se mi povedlo vyjít za ním. Zuřivě mačkal všemožné vypínače a knoflíky elektrických spotřebičů.
"Vypadla elektrika!" konstatoval inteligentně a zamířil k pojistkám. Ať se však snažil sebevíc, proud nezajiskřil a nenaplnil ochablé dráty a kabely.
"Doprdele, už ani ta voda neteče!" Hrubý, časem zašlý hlas se vztekal z té nejvybavenější místnosti na patře.
"Šéfe?" Uskočila jsem o dva kroky doprava, opřela se dlaní o rám dveří.
"Já se na to můžu vážně...!" Obtloustlý muž v bílé, místy kávou zašmourané košili, černých kalhotech a naleštěných polobotkách, stál u luxusního umyvadla za závěsem ze stříbřité látky a zápasil s páčkou vodovodu.
"Stalo se něco?" Nějak se nám v krátké době stihlo všechno dokonale pokazit, nebo to je jen pocit. Pokusila jsem se přistoupit ke svému nadřízenému a zkontrolovat, zda jsou všechny hadičky na svých místech. Sehla jsem se do mírného předklonu, vědoma si Drakeova pohledu na mé vypouklé zadnici.
Sotva se temeno mé hlavy dostalo do výšky keramického umyvadla, země se otřásla. Pro nezasvěceného pozorovatele téměř nerozpoznatelná, avšak i tak značně citelná.
"Co se stalo?!" Otázku by na jazyku měli všichni, odpověď však mizela v neznámu. Zvedla jsem se do vzpřímené polohy a spěchala k oknu. Opřela jsem se o parapet a skrz žaluzie se pokusila vyhlédnout ven.
Budova se znova otřásla a to značně silněji. Hlasitá rána, náraz, který mne srazil na kolena. Být okno ze slabšího skla, právě v tu chvíli by mé tělo padalo celých devadesát pater k zemi. Takto jsem jen bolestivě narazila a sesunula se k zemi. Drake se se zatnutím všech sil zvedl na čtyři a doplazil se ke mně. Po mé pravici se svíjel šéf, přes své nafouklé břicho neschopen pohledu na naši dvojci.
"Žiješ?" staral se Drake, můj přítel, i když to tak vždycky nevypadalo.
"Ne, jsem mrtvá, víš!" Panika se ve mě stupňovala, ale... vztek na něj a jeho "dokonalost" byl větší. Budova jako by se chvěla. Doklopýtala jsem zpět k oknu, vytáhla žaluzie a jen stěží se snažila uvěřit vlastním očím. Jinak vždy dokonalý výhled na zářící město halil šedavý dým. Popadla jsem kliku okna a pořádně zatáhla. Nahla jsem se přes okraj a spatřila zkázu. Hrůzu a děs. Drake ke mně doběhl jen pár sekund před tím, než bych paralizovaně vypadla ven. O dobře dvacet pater níže se ve zdech budovy skvěla obrovská díra přes dobře polovinu patra. Z jejího středu třely zohýbané plechy téměř připomínající křídla a ocas menšího letadla.
"A do háje!" vyklouzlo mi z úst. Mít něco v ústech, neúmyslně by to putovalo do sutin pod námi. Našedlý kouř s příměsí dávivého čpavku se rozléhal po okolí a trápil jak naše tak i plíce ostatních.
"Zavři!" vykřikl můj nadřízený a mnul si naražené zápěstí. Drake poslušně přibouchl skleněnou tabulku a vytáhl mobil z kapsy. Dlouze mumlal do sluchátka, oči vyděšeně vytřeštěné.
"Co říkali?" Vlastně jsem ani ze strachu nechtěla vědět pravdu, stačila by mi milosrdná lež.
"Asi chyba letadla, musíme opustit budovu!" Zastrčil telefon do kapsy, povytáhl koutky a vyběhl z místnosti. Chodbou se rozléhal jeho rozhodný hlas.
"Musíme jít!" Popadla jsem šéfa za loket a vytáhla ho na chodbu. Kolem panoval rozruch, panika a strach.
"Klid, nepanikařte, nic se neděje!" Do poslední chvíle je radší být v klidu!

xxx

Seběhli jsme několik pater a téměř vpadli přímo do náruče plamenů. Celé patro bylo doslova v jednom ohni. Oranžové peklo plné spečených plechů, praskající elektřiny, dávivého dýmu, pachu a seškvařených pozůstatků ještě před pár desítkami minut sídla nějaké firmy.
"Nahoru! Tudy to nejde!" ozval se z předních řad výkřik a celý dav lidí se cpal zpět do vyššího patra.
"Tereso!" Drake mne popadl za ruku a odmítl vystoupat schody nahoru.
"Co chceš dělat?"
"Tam nahoře čeká smrt, jiná cesta nevede!" otočil si mě obličejem k sobě, pevně se mi zadíval do očí, jakoby se snažil vyznat se v tom zmatku v mé hlavě. Na pár sekund jsem zapomněla na šílenství zuřící jen pár metrů od nás, přitáhla si ho blíž a spojila naše rty v jedny. Víc jsem ani nestihla. Roztrhl náš blízký kontakt, zmáčkl snad povzbudivě mou dlaň a hledal nejvýhodnější cestu.
Bylo pozdě! Vše clonila neproniknutelná zeď ohně! Žádný hasící přístroj nebyl v dosahu.
"Drakeu, to nemá cenu, uhoříme tu!" Prosila jsem, žadonila, teprve poté musel přiznat chybu a my vyběhli o patro výš. Měli jsme čas jen pár sekund, než se plameny přesunou výš.
"Nelez do té šachty!" Drake neohroženě prozkoumával výtahovou šachtu, zda by se tudy nedalo zachránit. Avšak vycházel z ní smrdutý horký dým, navíc jí stejně nebylo úniku.
"Musíme výš!" vykřikla jsem a táhla ho za sebou. Pomalu začal slábnout, jeho plíce přestávala odolávat.
Dostali jsme se zase na patro, které bylo naším pracoviště. Nás a střechu dělilo poslední patro. Chlapec se vzpamatoval, přebral vedení a mé už znavené tělo vytáhl do posledního patra. Výš už to nešlo, nebylo úniku. Paniku ještě podpořil zvuk neznámého původu. Otočila jsem se k oknu a hladěla téměř přímo do čelního skla Boeingu 767. Muselo v něm sedět nezpočet lidí. Lidí, kteří se snad i nevědomky blíží smrti.
"Drakeu, to letadlo sem narazí!"
"Já vím." Víc nic, jen tvrdé přiznání. Naprosto nelogicky se vrhnul k oknu a otevřel obě křídla. Letadlo bylo sice ještě daleko, ale o jeho "úkolu" nebylo pochyby. To nebyla chyba pilota či letadla. Bylo to úmyslné.
"Musíme skočit!"
"Tady nejsme ve filmu, vždyť se rozmázneme o zem!" Zešílel, jiné řešení tu snad ani nebylo.
"Chceš radši dlouho umírat v ohni nebo to mít rychle za sebou?" Nebyla to otázka. Popadl mou paži a přitáhl mě k oknu. Bez ptaní mne postavil na parapet. Vytáhl se vedle mne, čelem vlastní zkáze. V tom, co nás stvořilo, je semeno naší zkázy, říká se.
Prvotní odhad nebyl správný. Letadlo nemířilo do vrchní části budovy. Spíš o několik pater níž.
"Až řeknu, skočíš!"
"Drakeu, já se bojím!"
"Já vím!" Klepal se jako při zimnici, jeho mysl však byla chladná, rozvážná.
"Omluvám se za všechno, miluju tě!" Musela jsem mu říct to, co jsem cítila na srdci.
"Děláš mi to ještě těžší!" Letadlo se blížilo. Nepatrně jsem se posunula blíž svému příteli. Opatrně mě chytil do náruče a přimkl svá ústa na mé. Jeho polibky byly plné citu, strachu, ale také smutku. Zavřela jsem oči a snažila se vyhnout pocitu, že je to naposledy. Nevšimla jsem si jeho upřeného pohledu z okna. Letadlo se nejspíš extrémně rychle přibližovalo.
Nestihla jsem zaprostestovat, vlastně jsem to nevěděla. Mé nohy však najednou ztratily pevnou oporu. Chtěla jsem se odtáhnout, ale nenechal mě. Odpojil naše rty, z náruče mě však nepustil. Padali jsme jako dvě kapky deště. Jako jedna jediná kroupa spojená ze dvou malinkých. Zavřela jsem oči a schována v jeho náruči čekala náraz. Čekala jsem smrt...

Po dlouhé době bych toto chtěla někomu věnovat. Zbožňovanému Artiemu :3 a našemu - jak je všeobecně známo - tragédovi Yimě. Omlouvám se, jestli to bereš jako urážku, ale nějak to mám spojené k tobě. Možná srdeční záležitost, sama nevím. jen se řídím intuicí, která mi říká, že ti to mám věnovat :3
Ať se líbí :)
Kac.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nadja Nadja | 23. dubna 2013 v 21:01 | Reagovat

Já normálně brečím! :'( A ještě do toho mi tady hraje smutná písnička... Prostě super no...

2 Arthur Arthur | E-mail | Web | 24. dubna 2013 v 6:49 | Reagovat

Já ti to napíšu všude!
Rozbrečelas mě. Doopravdy! A to já se už delší dobu u povídek nerozbrečela. Snad jen štěstím nad krásným komentářem.
Ale tohle.. Začátek, prostředek a konec. Prostě to celé mě úplně nadchlo!
//číst si to ráno v posteli nené dobrý nápad.. Člověk je pak nucen zapnout ntb, aby neměl výčitky, že nenapsal komentář.
I když je to nedostatečná pochvala, tak je to absolutně.. Ta povídka je absolutně boží stejně jako Kacalan! :3

3 Nata Nata | 24. dubna 2013 v 20:07 | Reagovat

Wow! Ja normálne revem! A to sa mi nestáva často, aby som sa rozplakala nad poviedkou/príbehom :) Je to naprosto úžasné :)

4 Jamie Williams Jamie Williams | Web | 29. dubna 2013 v 9:09 | Reagovat

Wow, já tu bulím jak želva! Už jsem doufala, že by se mohli zachránit a ty je takhle zabiješ... Kacalan, kdybych měla klobouk, smekla bych!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama