Duhoví pánové

19. dubna 2013 v 18:00 | Yima
Title: Duhoví pánové
By: Yima
Jednodílná
Pohádkové


Slunečný den. Bylo jen chvíli po dešti. Děti ve školce pozorovaly, jak kapky padaly do kaluží a nechápaly, proč by nemohly jít ven. A když zpoza mraků vysvitlo sluníčko, prostě nemohly odolat. Vlastně to byly paní učitelky, které rozhodly, že půjdou ven. Děti si obuly holínky, pláštěnky daly do batůžku - kdyby náhodou - a už se dvojřad řadily na chodníku. Držely se za ručky a netrpělivě čekaly, až paní učitelky vyprovodí všechny ven.
"Hele, Ondro!" Malá Maruška ukázala na oblohu. Ondra, který stál vedle ní, tak se podíval za jejím prstem. Pak ale pohled zase sklopil k zemi. Čupnul si a kamínky dával do kalužiny. Potom je posouval klacíkem a vytvářel na asfaltu mokré čárky. Sluníčko, domeček, tatínek, maminka.
"To je jenom duha," řekl s nezájmem. Dál se šťoural v prasklinách chodníku. Mokrými cestičkami uvězňoval mravence v malým kroužcích, ale oni se stejně vždy přebrodili na druhý břeh.
"Jdeme," zavelela paní učitelka Jitka hned poté, co spočítala všechny své svěřence a přesvědčila se, že nikoho nezapomněly ve školce. Šla s paní učitelkou Věrkou vepředu a vzadu šla za ruku s Emilkou paní učitelka Pája. Povídala těm nejmenším špuntům pohádky a tím je povzbuzovala, ať jdou rychleji, že je zajede auto.
"Hele, Ondro, kde ta duha končí?" zeptala se o něco víc vepředu Maruška.
"Nevím. Možná je okolo celé Země," odpověděl jí.
"Myslíš?"
"No... já nevím. A není to jedno?"
"Ne-e." Maruška zakroutila hlavou. "Máma jednou říkala, že na konci duhy je poklad."
"Jako ty myslíš bonbóny? A čokolády? A lízátka? A žádný jídlo ze školky?"
"Nevím." Pokrčila rameny. "Možná tam je koruna, co mají králové."
"Nebo třeba loupežnickej poklad! Páni, Maruško, to by bylo něco, kdybychom ten poklad našli!"
"Myslíš, že kdybychom šli pořád za tou duhou, tak bysme za tím koncem došli?"
"Já myslím, že jo. Musí někde končit, ne? Není okolo celé Země, ne? Přece nemůže být vidět v noci... Tý jo, myslíš, že je místo slunka?"
"Tam je slunko, ty troubo," řekla Maruška a ukázala na druhou stranu oblohy. Mraky už odplouvaly pryč. Byly to spíš takové mráčky. Docela malí bílí beránci. Takoví, co neměli chuť se handrkovat a prostě si jen spokojeně pluli oblohou.
"Neříkej mi troubo, ty seš trouba!" Ondra strčil Marušku do ramene. Ta si to nenechala líbit a hned mu to oplatila. Občas si řekli nějaké peprné slovo jako je trouba, nemehlo, náno, třeštidlo a potom Ondra málem Marušku strčil přímo pod jedoucí auto.
"Ondřeji! Marie!" ozvalo se zezadu od hodné Páji. Když už i ona zvyšovala hlas, bylo něco špatně. Něco přehnali, pokazili a teď se za to styděli. Tedy Ondra ano. Maruška byla stále u toho, jak se dostat ke konci té barevné duhy, která tak krásně protínala oblohu. Musela někde končit, no ne? Třeba v rybníku. Jo, co kdyby duhu vypouštěl vodník z nějakého duhového hrníčku? Nebo je začátek v lese v Perníkové chaloupce? Maruška byla bezradná. Vůbec nechápala, co to duha je. A kde se bere, to už vůbec ne. Představovala si, jak po ní jde, běží nebo jede na jednorožci z duhy. Jak se dívá dolů a mává s vyplazeným jazykem na Ondru, který mezitím trápí chudinky mravence. Nebo paní učitelky.
"Paní učitelko, mně se chce čůrat," ozvalo se ze zástupu. Špalír se jako na povel zastavil a otočil na malou Bertu, která cupitala po svých malinkatých nožičkách a sotva stačila davu. Paní učitelka Věrka nechala Jitku samotnou, na pospas dravím dětem, a šla pro Bertu, aby s ní mohla za strom. Děti si posedaly na obrubník chodníku a se znuděnými obličejemi čekali. Ondra zase trápil broučky a Maruška chodila po trávě sem a tam, ruce spojené za zády. Viděla to u svého tatínka, když přemýšlel. A i ona teď přemýšlela, nad její duhou. Potom se zastavila, lišácky se rozhlédla a když zjistila, že ji nikdo nesleduje, prostě vzala do zaječích. Rozeběhla se směrem k lesu. Za chvíli Berta s Věrkou přišly, nikdo se nezabýval počítaním, Ondra si ani nevšiml, že jeho kamarádka chybí a celý dětský průvod pokračoval v procházce.
Maruška si spokojeně mnula ruce. Ohlédla se do temného lesa a raději uskočila na pole, kde bylo bezpečí. Bála se, že tam číhá vlk, přepadne ji a sní. Neměla v plánu ukončit svůj život před tím, než najde konec nebo začátek duhy. Jak pozná, co je co? A není to vlastně jedno?
Rázným vojenským krokem se vydala přes zablácené pole kdo ví kam. Prostě tam, kde viděla duhu.
"To by mi máma dala," smála se sama sobě, svému výletu, ale hlavně těm holinkám. Nikdo by nepoznal, že byly původně žluté.
Šla pořád přes pole a nezdálo se, že by ji někdo hledal. Pole ale bylo nekonečné a duha stále dál a dál. Oteplovalo se a Maruška se začínala potit. Sundala si z hlavy šátek, který měla ona i Ondra přivázaný na hlavě, aby všichni poznali, že jsou piráti. Dala si ho do batůžku a dál se o to nestarala.
Pole skončilo a začínal zase les. Tam se ale bála vstoupit. Proto obcházela jeho hranici a dávala bedlivý pozor, aby se tam náhodou něco nemihlo. Občas se podívala na oblohu, ale vždy zjistila, že duha pořád na stejném místě. Daleko a vysoko. Už si skoro začínala zoufat, chtěla se vrátit, ale když se ohlédla, už neviděla cestu zpět. Nevěděla z jaké strany pole přišla. Nikdo ze školky už dávno nebyl vidět. Město nechala za zády dlouho před tím, než se od skupinky odpojila. Bylo jí do pláče. Kdyby nebylo bláto, tak by si sedla a opravdu by začala ronit slzy. Ztratila se, duhu nenašla a neví, kudy kam. Šla ale statečně dál a dodávala si odvahu tím, že když to zvládla Sněhurka, tak i ona. A její doufání a naděje se vyplatily.
Hned o kousek dál byl dřevěný rozcestník. Neuměla číst, ale obrázky u písmen jí napovídaly, o co se asi jedná. Les, rybník, nějaký strom, domy. To, co jí zaujalo, bylo úplně nejvýš. Barevný oblouček. Duha. Doslova si poskočila, výskla a byla rozhodnuta jít dál. Nejdřív si ale sundala batůžek ze zad, vytáhla z něj flašku a napila. Pořádně ji potom utáhla a vrátila zpátky. Vlevo. Tam ukazuje šipka. Dál přes pole, to je v pohodě. Zase vyrazila na svou dobrodružnou cestu.
Zatímco ona šla přes pole, tak si už Ondra všiml, že tu Maruška není. Když to řekl paní učitelce, okamžitě začala panikařit. Paní učitelka Jitka se rozhodla, že se vrátí a bude ji hledat a ostatní že prý mají jít dál. Věrce a Páje se to nejdřív nelíbilo a i Ondra chtěl jít Marušku hledat, ale nakonec to stejně dopadlo tak, jak Jitka určila. Ondra šel nervózně dál, ostatní to stále nechápali. Jitka doufala, že se její žákyni nic nestalo a najde ji v pořádku, třeba i ubrečenou, sedět u kraje chodníku. Stále ji ale nenacházela...
Pro Marušku bylo obrovské překvapení, když uviděla duhu tak blízko. Byla jen za malým kopečkem, který byl od ní daleko jen několik kroků. Natáhla před sebe ruku. Nechtěla, aby do ní narazila. Bylo to poprvé, co se duha neoddalovala, ale zůstala na místě. Maruška kladla opatrně nohu před nohu. Hlavně opatrně, aby neupadla. Najednou se ale zastavila. Uslyšela hlasy. Lehla si to dé mokré trávy, pod kterou nebylo nic jiného než mokrá zemina a dívala se přes okraj kopečku dolů. Byla potichu, aby o ní nikdo nevěděl a aby mohla poslouchat, co se děje.
"Franto, nemůžu uvěřit, že jsme ten poklad našli!" Byli tam dva pánové, kteří vytahovali nějaký předmět z díry, která byla jen malinkatý kousek od konce duhy. Tak to přeci jen našla!
"Budou z nás boháči!" radoval se Franta. Vytáhl z velké černé igelitky nějaký kus železa a začal tím bušit do zámku té bedny. Za chvíli se opravdu rozeskočil a oba se nad ni nahli.
"Franto, vona je prázdná!" řekl zděšeně jeden.
"Nejsem tupej, dyť to vidím," řekl a drcnul ho do ramene.
"Jauvajs! Nebuď hned protivnej!" obořil se na něho ten první. Maruška nahmatala vedle sebe klacek. Pevně ho uchopila do rukou a vstala.
"Ruce vzhůru nebo střelím!" zakřičela a mířila na ně klackem. Oba pánové se na ni nejdříve vylekaně podívali, ale když zjistili, že je to jen malá holka s klackem v ruce, tak se dál věnovali své práci. Tedy hádce.
Maruška opratrně sestupovala z kopečku blíž k duze. Nějaký pohlad nebo bedna, o kterou se hádali, jí byla šumák. Chtěla se dotknout duhy. Kousek si ulomit a olíznout jí. Chtěla zjistit, jestli není sladká. Mohla by chutnat třeba jako karamelky. Když se duhy dotkla, tak ucítila, že je měkká jako cukrová vata. Hned si kousek uždíbla a žmoulala jej chvíli v ruce. Potom ji k tomu kousíčku přičichla. Nic, žádná vůně. Olízla jej, ale ani žádnou chuť ta duha neměla. Asi zrovna narazila na špatnou duhu, pomyslela si. Obešla celý pruh duhy, který nebyl zrovna tlustý, a zastavila se tam, odkud mohla vidět celou tu cestu do nebes. Opatrně na tu barevnou pěšinku dala nohu. Udržela ji! Pomalu začala stoupat po duhovém mostě výš a výš. Za chvíli byla tak vysoko, že viděla celé lesy a pole, dokonce i město. Viděla průvod její školky, jak šel stále podél silnice. Když byla na vrcholu, tak se posadila a nohy jí visely dolů. Mávala s nimi, jako by seděla na vysoké židli.
"Ondro! Ondro! Já jsem našla duhu," volala dolů, mávala, co jí síly stačily, ale nikdo neodpovídal.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nadja Nadja | 20. dubna 2013 v 15:03 | Reagovat

Páni, to bylo sladké :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama