Smysl života - 1. DÍL

19. dubna 2013 v 19:05 | Ivush |  Smysl života
Title: Smysl života
By: Meredith
Part: 1.
Sci-fi & Fantasy


Bylo pozdě večer. Tak pozdě, že zbývaly jenom vteřiny, než kostelní zvon odbije půlnoc. Mohl jsem na ten okamžik čekat, ale zrovna v tu chvíli mě zajímal víc můj krk, který byl jako v ohni, než nějaká hodina.
Pořád jsem stál na stejném místě a čekal na vhodný okamžik.
Nemusel jsem čekat, ale přišlo mi to tak správné.
Mohl jsem rychle vyběhnout a zakousnout se do krku prvního člověka, který by se mi připletl do cesty.
Ale proč?
Možná mě lidé nazývají pánem noci a možná jím dokonce jsem, ale přeci se nebudu chovat tak sobecky. Nebudu využívat schopnosti, které mi jako upírovi náležely, protože lidé je nemají.
Dále se skrývám ve stínu stromu a chvilkami mě přepadají myšlenky, jak jednoduché by bylo teď prostě vyběhnout a neuvěřitelnou rychlostí skolit první bytost, kterou bych spatřil.
Přestaň, musel jsem se okřiknout. Přece k něčemu takovému nesnížím. Ale bylo to těžké.
Stačilo se pouze rozeběhnout ze svého úkrytu a rychle zabořit své špičáky do prvního krku poblíž.
Ale já jsem to udělat nemohl.
Důvodem byla jediná myšlenka, uchovaná velice hluboko…


Bylo ráno jako každé jiné. Slunce už dávno svítilo a ptáci venku štěbetali. Z kuchyně ke mně doléhala vůně palačinek.
Slastně jsem se nadechl a přemýšlel, jestli na mě nějaké zbudou, když si ještě chvíli poležím.
Asi ne, řekl jsem si, jakmile jsem zaslechl hádku mých mladších sourozenců.
"Tahle bude moje."
"Ale ta vypadá nejchutněji."
Musím se nad tím usmát. Nad tou hádkou. Nad tím, jak si užívají života. To jsem já nikdy nedokázal.
Nedokázal jsem se smát a radovat se z maličkostí.
Dál jsem už nepřemýšlel nad maličkostmi a místo toho jsem se konečně rozhodl vstát a jít se nasnídat. Přeci si nenechám ujít výborné palačinky.
Pohyby jako robot jsem vstal a rychle se oblékl. Nohy jsem provlékl prvními nohavicemi, které jsem našel, a přes hlavu přetáhl tričko ze včerejška.
Takhle upraven jsem seběhl schody a rychle vrazil do kuchyně. Protože pokud je mé očekávání přesné, a já se nikdy nemýlím, tak se najím jen za předpokladu, že využiji momentu překvapení.
Rychle jsem vběhl do kuchyně, a aniž by si mě Elis s Tomem všimli, jsem popadl ze stolu tu nejchutnější a další tři palačinky k tomu.
"Hej. To nebylo hezké," ozvala se uraženě Elis. Musel jsem se na svou malou sestřičku usmát. Vypadala tak roztomile, když se rozčilovala.
"Ale copak, sweatheart. Kdo zaváhá, nejí." Pak jsem jen vyplázl jazyk a začal jíst ukradené jídlo.

"Pane, jste v pořádku?" probral mě z přemýšlení dívčí hlas. Podíval jsem se tím směrem a uviděl snad tu nejkrásnější dívku pod sluncem. Blonďaté kadeře se jí vlnily do půli zad a její modrá kukadla snad uhranula každého. Úzké džíny jí dělali ještě hubenější a bílý kabát jí dělal ještě dokonalejší. Za celé dvě století jsem neviděl krásnější bytost.
Musela být upírka.
Nebylo o tom pohyb.
Jenomže ona jí nebyla.
Byla člověkem.
"Jste v pořádku?" Zase ten její hlas. Podlamovaly se mi z něj kolena, a to se nemělo stát. Jsem upír. Neměl by mě ovlivňovat nějaký lidský cit, jako je láska.
Musel jsem lehce zavrtět hlavou. Jako nesouhlas. Nesouhlas s pocity uvnitř. Nemohl jsem s nimi nic dělat. Jen je ignorovat.
Zavřel jsem oči.
Nechal je pár desítek vteřin zavřené a pevně doufal, že dívka zmizí. Že to byl přelud. Sen z minulosti.
Nadechl jsem. Zbytečný pohyb, zbytečné plýtvání energie. Ale uklidnilo mě to.
Už jsem se nebál otevřít oči.
Věděl jsem, byl jsem si tím jist, že tam není. Že zmizela.
Během pouhého okamžiku jsem otevřel oči a nejradši vzal nohy na ramena a běžel někam daleko. Někam, kde to ani já sám neznám, jen proto, abych unikl před přítomností a pravdou, která se mi nelíbí.
Dívka tam stála a pozorovala mě starostlivým pohledem.
Dívala se na mě a já cítil, že čeká na mou odpověď. Nemohl jsem jí říct pravdu, a tak jsem lhal. Jako pokaždé.
"Nic mi není, jsem v pořádku," a pokusil jsem se o úsměv. Snažil jsem se vypadat jako člověk, který je unavený, člověk, který se těší, až ulehne do postele a bude moct v poklidu spát. Sice ani jedno z toho nebylo pravda, ale nemůžu jí ukázat pravdu.
Dívka se na mě zas dívala. Tentokrát to nebyl starostlivý pohled, ale nedůvěřivý. Chápal jsem ji. Já bych sobě nevěřil ani nos mezi očima.
Dívka postoupila pár kroků ke mně a natáhla pravou ruku k mému čelu a já si toho teprve všimnul. Její zápěstí zdobily jizvy a dokonce pár otevřených ran. Než jsem si stačil cokoli nakázat, a nebo jen zdrhnout, tak jsem stál u ní a její zápěstí svíral v železném stisku. Její zápěstí se přibližovalo k mým ústům a já cítil vůni její krve. Taková sladká. V puse se mi zbíhaly sliny a já jen očekával okamžik, až ji ochutnám. To čekání mi připadala jako nekonečno. Nemohl jsem dál čekat, a tak jsem jednu z ranek olízl.
To, co jsem ucítil, bylo neuvěřitelné.
Za nějaké ty dvě století jsem ochutnal nespočet druhů krve, ale tahle byla výjimečná, nezapomenutelná a hlavně neuvěřitelně dobrá.
Tahle krev by mě neomrzela snad nikdy, ale ta dívka nesdílela můj názor. Najednou začala křičet. Než se mohlo cokoli stát, proměnil jsem se v mlhu a zbaběle utekl.
Seděl jsem u otevřeného moře. Bylo pořád pozdě v noci. Nebe bylo zatažené a slunce ještě daleko. Přestože jsem tohle neudělal již dlouho, musel jsem se sem vrátit. Sem na místo s pohnutou minulostí. K místu, kde vše začalo…

"Ale copak?" Hlas zněl z místa kousek ode mě. Byl to ženský hlas, a přesto, že ženské hlasy jsou zvonivé, tenhle byl neuvěřitelný. Soprán, který zněl jako cinkot zvonečku.
"Nemáš co na práci? Takový urostlý, mladý muž s životem před sebou a sedí tu u otevřeného moře s myšlenkami na smrt." Nevěděl jsem, jak mohla přijít na mé myšlenky, možná jenom hádala a překvapivě se trefila, a nebo jsem tak prostě vypadal. Jako ztroskotanec, co nemá důvod pro to, aby žil.
Nevím, co mě přimělo k tomu, abych se zvednul, ale stalo se tak. Opatrně jsem vstal a protáhl si nohy, ztuhlé věčným sezením. Když jsem stál pevně na nohách, tak jsem se rozhlédl kolem dokola.
Nikde nikdo.
Ale kde je ta žena, co na mě mluvila? Ptal jsem se sám sebe.
Najednou, zrovna ve chvíli, kdy jsem nic nečekal, jsem ucítil ostrou rána v krku.


Už mi zbyly jenom vzpomínky.
Jenom ty a i ty za chvíli zmizí.
A pak tu budu jenom já.
Harry.
Upír, který už ani minulost nemá.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Majki:) Majki:) | 19. dubna 2013 v 19:12 | Reagovat

Woow,tak to je dobré!:) Tak přidávej pravidelně ať si můžu počíst!:)

2 kiki kiki | 19. dubna 2013 v 22:59 | Reagovat

No páni :D honem další je to super :D A to jméno cos mu dala je taky boží :D :3

3 Nadja Nadja | 20. dubna 2013 v 14:54 | Reagovat

Páni :O Hned jdu na další díl ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama