Strážci

21. dubna 2013 v 18:00 | Yima
Title: Strážci
By: Yima
Jednodílná
Tajemné & Záhadné


Ranní chladný vítr vál naproti temné vysoké zdi, která se zpola utápěla v mlze. Před ní se skvěla velká pevnost na vrcholu kopce, který byl zakrytý malými domečky chudých lidí.
Slunce pomalu vycházelo a někteří zvědavci se ještě za tmy vydali k pevnosti, kde se pokoušeli vidět za zeď. Jestli v tomto městě bylo něco zakázáno, tak to bylo dívání se přes zeď. Tam venku to bylo jiné, tedy, povídalo se to mezi lidmi. Nikdo nesměl ven a nikdo se nedostal dovnitř. I dívání se přes zeď bylo zakázané. A když se někdo podíval a oni na to přišli, tak ho uvěznili v pevnosti a už nikdy nespatřil denní světlo.

V dnešní ráno se vydala zase spousta jedinců k pevnosti. Ostatně jako každý den, ale dnes to bylo v něčem jiném. Nikdo netušil v čem, nikdo netušil proč, nikdo se neohlédl za sebe a nespatřil, že za nimi šli ti, co si říkali strážci města. Jakmile lidé vyšli na vrchol, začali se rozhlížet přes zeď. Kdyby spatřili aspoň jednoho člověka, jeden dům, nebo něco, byli by si mysleli, že je to v jejich městě hrozné, ale oni si mysleli, že strážci je chrání před divočinou, že je to jediná civilizace.
Strážci si nachystali zbraně, nabili je, podívali se jeden na druhého a stiskli spoušť. K zemi padli děti, ženy, muži. Teda, dopadala tam už jen jejich bezvládná těla. Odtáhli je do keřů a stáhli se hlídat město.
Jakmile tam strážci nebyli, tak se zpoza rohu vyhoupla malá černá zahalená postava. Měla dlouhé tmavé vlnité vlasy, hubenou postavu a roztrhané šaty z pytloviny. Světlá tvář jí zářila, ne však úsměvem, nebo štěstím. Rozhlédla se okolo sebe a stoupla si na špičky, aby uviděla to tajemství za zdí. Dívala se chvíli, dívala se delší chvíli...Najednou uslyšela hvízdnutí. Rychle se skrčila k zemi a ani nedýchala. Doufala, že to není jeden ze strážců. Za krátkou dobu se k ní připlazil ušmudlaný chlapec.
"Ty ses dívala přes zeď, žejo?" zeptal se drze.
"Co je ti po tom?" utrousila.
"No...jenom se ptám."
"Tak se ptej někoho jinýho."
Pomalu se zvedala ze země, oprašovala se a znovu si stoupala na špičky, aby viděla okolí.
"Hele, nevím sice jak se jmenuješ, ani kdo jsi, ale rád bych ti řekl, že támhle jdou strážci a asi nás oba zastřelí."
"Bezva. Co chceš?"
"Jenom bych nechtěl být mrtvý."
"Tak jsi sem neměl chodit. Proč jsi sem vlastně šel?"
"Já... viděl jsem tě tu."
"No a?"
"No a nic."
"No tak. To ti snad může být jedno, že umřu."
"Ale já bych umřel taky. A co tvoje rodina?"
"Nemám rodinu."
"Jakto?"
"Zemřeli."
"Strážci je zabili?"
"Ne, uhořeli."
"To je mi líto."
"Pojď," řekla, vzala ho za ruku a táhla z kopce dolů.
Chlapec se na ni díval velice ustrašeně. Běželi rovnou k malé díře ve zdi, kterou by se dospělý člověk neprotáhl. Za sebou viděli strážce, jak za nimi běží a už na ně mířili zbraňmi. Vzduchem už létaly střely, ale děti se jim úspěšně vyhýbaly. Doběhly k díře ve zdi zrovna ve chvíli, kdy si spousta strážců musela dobít zbraně. Dívka chlapce popostrkovala, ať tam proleze, ale on nechtěl. Rukama se zapíral, jenom aby nemusel odtud pryč. Ona na něj něco křičela, ale nebylo ji slyšet. Snažila se ho dostat ven ještě pěknou chvíli, ale jakmile se strážci znovu rozbíhali, tak ho nechala být a proskočila ven. Pobízela ho, aby šel za ní, ale on se nedal. Raději zůstal stát a s rukama nahoře se díval, jak na něho letí střela. Ona neváhala a v nestřeženém okamžiku ho vtáhla za sebou. Sáhla po kameni, který ležel vedle ní a zastrčila ho do díry. Zevnitř se ozývaly tupé rány. Strážci se snažili se dostat za nimi.
"Co jsi to udělala? Teď už se nemůžeme vrátit zpět!" křičel na ni hystericky.
"Byl bys už mrtvý," řekla a pomalu se stavěla na nohy.
"Podívej," rozhlédla se kolem sebe.
Po chvíli ho přemluvila a také vstal. Sám sobě nadával, že na ni křičel. Bylo tu krásně. Stáli na rozlehlé louce, která zářila krásnou zelenou barvou a na ní byly barevné květiny. Létali tady motýli, včely, čmeláci a jiný hmyz. Nad tmavou zdí se shromažďoval tmavý mrak, který nevpustil do města mnoho slunečního svitu. To proto tam bylo tolik temno. Na druhé straně louky byl les. Řídký les. Byli tam vidět zajíci a srny, kteří se přišli podívat, kdo to je. Kousek od lesa a daleko od zdi bylo město. Nemělo však takové vysoké hradby, aby se nikdo nedostal dovnitř ani ven. Nebyl nad ním takový mrak jako nad městem, odkud pocházely obě děti.
"Podívej," řekla znovu dívka a ukázala na město.
"Co je?" snažil se hrát velice uraženého.
"Ale nic," řekla a rozešla se.
Pomalu šla k neuzavřenému městu a stále doufala, že chlapec půjde za ní. Ale on nešel. Stál jako socha a díval se za ní. Rozběhl se za ní až když byla skoro u lesa.
Po nějaké chvíli doběhli a vstoupili do města. Po ulicích procházeli jako cizinci. Všichni se na ně dívali jako na necivilizované lidi. Svalilo se na ně mnoho otázek, ale oni na nic neodpovídali. Procházeli ulice a divili se tomu, jak tady lidé žijí, jak se k sobě chovají a jaké mají oděvy. Obyvatelé se na ně dívali z oken a šeptali si různé věci. Všichni byli oblečeni do krásných barevných oblečků, jen oni procházeli jako horníci v ušmudlaných, pytlovinových šatech.
"Bude nám tu lépe."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Artie Artie | E-mail | Web | 21. dubna 2013 v 18:38 | Reagovat

Nádherné!
Začátek mi připomněl film Hvězdný prach. Je tam nějaká inspirace?
Je to krásně popsané a krásně rozvržené. Ani ne dlouhé, ani krátké. Prostě krásné. Na tohle kritiku nemám. :3

2 Yima Yima | Web | 21. dubna 2013 v 19:03 | Reagovat

[1]: Ne, to inspirace rozhodně nebyla, protože jsem to v životě neviděla :D

3 Nadja Nadja | 21. dubna 2013 v 20:22 | Reagovat

Páni :O To byla nááádhera ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama