Vzpomínky

30. dubna 2013 v 15:28 | Ivush
Title: Vzpomínky
By: Alroy
Jednodílná
Ze života


Jeden jeho úsměv a okamžitě jsem se znovu zapomněla. Okamžitě jsem se ztratila v jeho překrásných oříškových očích a byla ochotná zapomenout na vše, co mi provedl.

Stačil mi pohled na jeho roztomilý obličejíček, vidět neposedné prameny jeho hnědých vlasů, které se mu kroutily, a odpouštěla jsem vše.

"Co se ti vlastně stalo?" zaskřehotala jsem nejistým hlasem. Bála jsem se jeho reakce, ale jelikož byl bez své obvyklé "smečky", podle které se choval, odhodlala jsem se na něj promluvit. Rozpačitě se pousmál a přehodil si berle do jedné ruky, aby mohl spajdat schody. Chtělo se mi k němu přiskočit, chytit ho za ruku, nebo ho obejmout kolem pasu, abych mu pomohla sejít, ale přemohla jsem se a jen se rádoby ležérně opřela o zábradlí a láskyplně ho sledovala, jak kulhá dolů a svým lahodným hlasem odpovídá přes rameno. Skoro jsem nevnímala, co mi vlastně říká, důležité bylo, že se mnou normálně komunikuje!

"Jsi šikula." Přivlastňovací zájmeno se mi automaticky dralo na jazyk, jako za starých časů, ale s vypětím sil jsem se jen rozpačitě zaculila a zastrčila si vlasy za ucho, přičemž se mi prsty nervózně klepaly.

"Já za to nemůžu!" ohradil se s jiskřičkami smíchu v očích, které mi bylo dovoleno spatřit, když na mě vrhl škádlivý pohled přes rameno. Sotva jsem ustála zásah jeho oříškovými jiskřičkami, přičemž kolena se mi třásla tak mocně, že jsem se skoro zhroutila, nebýt zábradlí.

"Já vím, že za to nemůžeš," zašeptala jsem, pohledem se mu vpíjejíc do zad. Teď jsem ale nemluvila o jeho zranění, mluvila jsem o tom, co se stalo před tím, před několika měsíci, kdy mě tak moc zranil, kdy rozdrolil moje srdce na kusy.

V tu dobu byl u nás na škole nový a každý o něm mluvil, každá toužila znát jeho jméno. Nenápadně jsem ho vyčmuchala a přidala si ho na facebooku, abych mu takřka okamžitě mohla napsat. Jelikož jsme se na chodbě už dříve pošťuchovali, konverzace plynula sama. Vždy jsme si měli o čem povídat, vždy jsme si nějaké to téma našli. Vydrželi jsme si povídat hodiny. V okamžiku, kdy to mezi námi začalo jiskřit, jsem už byla ztracená. Milovala jsem ho, milovala jsem na něm všechny ty blbůstky, které ho činily vyjímečným. A ve stejném okamžiku, kdy jsem si uvědomila svou lásku, se to pokazilo. Jeho drahocenní spolužáci přišli na to, že si píšeme a... Doteď nevím, co mu o mně napovídali. V jeden den jsme si normálně psali a druhý den mě ignoroval, neodepisoval, neznal se ke mně. Byla jsem vyděšená, co se stalo, ale on mě na chatu ignoroval a ve škole zesměšňoval, neodpovídal mi. Bolelo to. Nejspíš oboustranně, protože jsem ve školní hale občas načapala jeho pohled plný bolesti, kterým se vpíjel do mé postavy. Jeho zoufalé a trpící oči mě vyhledávaly a mlčky žádaly, abych mu odpustila.
Ovšem kdykoliv jsme spolu promluvili, nebo se o tu konverzaci spíše pokusili, ho ode mě takřka násilím odvlekli a znemožňovali nám to. Nikdo nemohl pochopit tu obrovskou sžírající bolest, která se chápala mého srdce a mučila mě.

Když byl občas vyslán, aby pro něco došel k nám do třídy, nebo něco vyřizoval, sledovala jsem ho a mlčky trpěla.

Vždy jen bloudil pohledem po třídě, vyhledal mě a jakmile jsme se v očním kontaktu střetli, zase utekl a nevšímal si mě.

Pak přišly letní prázdniny, a jelikož jsme se už každodenně nevídali ve škole, bolest, ta nejhorší, nejostřejší, nejzraňujícní bolest, pomalu odplula. Nahradila jí jen tupá touha po jeho úsměvu, po pohledu do jeho krásných nadpozemských očí. Častokrát jsem se přistihla, jak na něj myslím, ale jen jsem smutně zaklepala hlavou a myslela na vůni jeho kůže, která mi uvízla v paměti.

V okamžiku, kdy jsem znovu nastoupila do školy, se mi skoro zastavilo srdce. Když jsem ho znovu viděla, myslela jsem, že umřu. Umřu neopětovanou láskou, umřu touhou po teple jeho objetí,...

Paměť mi zaplavily vzpomínky. Nebyla jsem schopná uvažovat nad ničím jiným než nad tím, jak moc mi chyběl. A to, že na mě byl bezdůvodně hnusný, to, že mě urážel a shazoval přede všemi, jen umocňovalo mou bolest.

Ale teď...

Teď se snad vše obrací. Znovu se pošťuchujeme jako za starých časů, znovu si mě dobírá a stále častěji ho načapávám, jak si mě s úsměvem prohlíží.

Bude se historie opakovat? Naletím mu znovu? Kdo ví...

Jedinou věc ale vím jistě.

V mém srdci má stále pevně dané místo, a to se jen tak nezmění. On ke mně prostě patří.

První pokus, který jsem ochotná vám poslat... Tak doufám, že se to někomu bude líbit... Kdo by chtěl může kouknout na jeden blog, který pro mě dost znamená... http://my-world-of-fictions.blog.cz/
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nadja Nadja | 30. dubna 2013 v 16:18 | Reagovat

Páni :O Moc krásné ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama