Want u back

30. dubna 2013 v 15:47 | Ivush
Title: Want u back
By: Murphy
Jednodílná
Ze života


Vbíhám do haly, která ale nebezpečně zeje prázdnotou. Znepokojuje mě to. Rozčileně se rozhlížím a pomalu mi dochází, že jsem nejspíš něco popletla. Spěšně přicházím k velké tabuli, na které jsou vypsané všechny možné lety a všímám si, kde je problém. Nervózně si vjíždím rukama do vlasů a stavím na zem své zavazadla. Prošvihla jsem to. Další letadlo mi letí až zítra. Co teď budu dělat? Jsem tady, zatímco bych chtěla být někde jinde. Chtěla bych už domů, co nejdál od tebe.


Přepadá mě vztek na sebe samou. Naštvaně pouštím svá zavazadla a tiše si nadávám. Všechno se seběhlo tak rychle, ale mělo to být rychlejší. Přecházím k prázdným lavičkám uprostřed haly a unaveně si sedám. V kapse cítím vybrování svého mobilu. Vím, že mi voláš. Že chceš, abych se vrátila. Ale já se nevrátím. Né po tom, co jsi mi řekl. Opírám se o opěradlo a zavírám oči. Co mám teď asi dělat? Nestihla jsem utéct. Co když ti dojde, kde jsem... přijedeš si pro mě?


Na mysl mi vyskakuje vzpomínka na tvůj zvýšený tón, který mi tolik ublížil. Nidky dřív jsem si nedokázala představit, jak může bolet křik od tebe. Myslela jsem si, že všecko dokážeme obrátit v žert, nebo vyřešit. Teď jsem ale přestřelila. Co jsem takového řekla, že jsi se tak rozčílil?


Nemůžu se zbavit tvého výrazu, jak jsi zatnul čelisti a vyskočila ti vráska na čele. Vyčetl jsi mi, že ti nerozumím. Ale já si stála na svém. A pořád si za tím stojím. Rozumím ti. Jenže zabolelo mě to, co jsi mi řekl. Proto jsem to nechtěla pochopit. Pořád jsi tak zaujatý sám sebou, jak k tomu mám přijít? Nedokážu se furt radovat z tých úspěchů, když ty přehlížíš ty moje. Jenže to jsi zase nechtěl pochopit ty. Jako bys přeslechl má slova, i přesto že jsem dost zvýšila hlas. Prostě jsi pořád mluvil o sobě. Projevila se tvoje sobeckost, kterou jsem ale na tobě měla dřív ráda. Líbilo se mi, jak suveréně si vždycky působil. Tvoje zdvižená hlava, sebejistý úsměv a rázný krok mi dodával odvahu. Teď jsi mě ale spíš srazil. Ano, i já jsem sobecká, ale snažila jsem se kvůli tobě změnit. Ty ses o to nepokusil... nebo ano?


Pozoruji, jak se mění údaje na tabuli o odletech a příletech. Zamyšleně vytahuji mobil z kapsy a prohlížím si zameškané hovory. Všechny jsou od tebe. Náhle si všímám i příchozí zprávy. Ze začátku vyhrožuješ... pak ale měkneš a prosíš o odpuštění. Dokonce přiznáváš svou chybu. Čtu si ty řádky pořád dokola a nějak nemohu uvěřit, že jsi je psal ty. Dokázal jsi překročit svůj stín a omluvit se? Nebo mi jen naznačuješ, že je teď řada na mě? Nějak se mi ti teď nechce věřit. Zkousávám si spodní ret a zastrkuju si mobil zpátky do kapsy. Nemám chuť ti odpovídat. Pořád jsem na tebe naštvaná. Zranil jsi mě tím, že jsi na mě začal křičet, tím, že jsi odešel a nechal mě samotnou, že jsi mi dal prostor se sbalit a utéct a že teď nevíš, kde mě máš hledat.


Konečně vidím na tabuli svůj let. Měla jsem pravdu v tom, že na něj budu muset čekat ještě přinejmenším osm hodin. Povzdechuju si a přemýšlím, co mám dělat. Vrátit se nechci. Mám šanci ti teď ukázat, že dokážu žít i bez tebe a že ti nemůže vždycky všechno projít. Jenže, nevzala jsem si moc peněz, a tak asi budu muset přenocovat tady. Do hotelu se mi nechce. Letenky mi propadly. Dochází mi, v jak špatné situaci jsem se ocitla. Aniž bych chtěla, z očí mi vytékají slzy. Rozčileně si je otírám a pořád si opakuji v duchu, že nesmím brečet. Vždyť to zvládnu. Stejně jako jsem přijela za tebou, tak i odjedu. A jediné, co mě teď zajímá, je, abys mě tady nezastihl takhle. Abys mě nepřemluvil. Dochází mi totiž, že kdybys teď přišel, asi bych s tebou zase odešla. Odpustila bych ti všechnu tu bolest, kterou jsi mi způsobil. Vlastně jsem ti už odpustila. Chtěla bych, abys mi sám řekl, že tě to mrzí. Rozmrzele si utírám slzy a dochází mi, že už teď mi chybíš a že jsem se zachovala hloupě. Jak teď napravím to, co jsem udělala? Vždyť, není správné utíkat před problémy. Měla jsem na tebe pokorně počkat a pak si to s tebou vyříkat. Teď je ale pozdě přemýšlet o tom, co jsem měla, co jsme měli... teď musím zjistit, jak to všechno zase uhladit.


Náhle ale slyším nějaké kroky, které se ozvěnou nesou halou. Ani se mi nechce zjišťovat, kdo tudy zase prochází, ale kroky se zlváštně blíží mým směrem. Nakonec jsem nucena vzhlédnout. Pohledem přejíždím po botech, které jsou mi známe, přes kalhoty, které jsem tolikrát žehlila, a mikinu, kterou jsem dokonce kupovalala, až k tváři, kterou nemohu vymazat ze vzpomínek. Naše pohledy se setkávají a mně dochází slova. Všímám si tvého pozvednutého obočí a trošku vyčítavého výrazu.

"Paní Rogersová?" oslovuješ mě. Opatrně přikyvuji a tiše hlesám:

"Pane Rogersi?" Po mých slovech se ti na tváři zjevuje nesmělý úsměv. Vztahuješ ke mně ruku a já jí přijímám. Vstávám a ocitáme se tváří v tvář.

"Kam jsi chtěla odletět?" ptáš se mě, zatímco já zároveň vyhrkávám: "Jak jsi mě našel?"
Poté se odmlčuji a pokorně odpovídám: "Domů." Mírně vrtíš hlavou a poté mě napomínáš tichým hlasem: "Ale vždyť doma jsi tady." Znovu přikyvuji a poté sklápím pohled k zemi. Cítím, jak kolem mě ovíjíš paže a tiskneš si mě na hruď.

"Přece jsi mi nechtěla utéct. Omlouvám se ti za všechno. Vždyť víš, že jsem to tak nemyslel," promlouváš ke mně smlouvavým tónem. Nechávám se svírat tvými silnými pažemi, které mě ujišťují o tom, že to, co jsem chtěla udělat, byla hloupost. Že jsem vlastně byla hloupá já a né ty. Bylo to odě mě tak nerozumné a zbrklé, že se začínám stydět. Pořád jsem přemýšlela o tom, co jsi udělal špatně ty, až jsem zapoměla dávat pozor na to, co dělám já.

"Bolelo to," namítám tiše, ale tak, abys mě slyšel.
Opíráš si bradu o temeno mé hlavy a prohlašuješ: "Já vím. Zapomněl jsem se ovládat a taky jsem zapomněl, jak jsme oba... výbušní. Máme moc horký hlavy. Já ale odešel pouze z bytu... ty jsi mi málem odletěla na jiný kontinent. Slib mi, že to už nikdy neuděláš..." Naléhavě se mě snažíš přesvědčit, což mě ale dohání k obhajobě:

"Nechtěla jsem to udělat." Tvé dlaně nachází můj obličej, objímají ho a otáčí směrem, aby se naše pohledy setkaly.

"Ale chtělas. To, že ti uletělo letadlo, je vina špatného plánování," sděluješ mi s úsměvem a poté dodáváš: "Jenže já si pro tebe přišel a teď tě chci zpátky." Nedává mi to a pousmívám se.

"Dobře, slibuju... už to nebudu ani chtít udělat. Vím, že to byla hloupost." Cvrnkáš mě do nosu a já se od tebe naoko ublíženě odtahuju.

"Tak pojď, půjdem domů. Ukaž, vezmu ti to." Bereš moje tašky a vydáváš se směrem k východu. Následuji tě a v hlavě se mi vzpomínky ze včerejška přemazávají tvými posledními slovy:


Chci tě zpátky.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nadja Nadja | 30. dubna 2013 v 16:25 | Reagovat

jujky :3 Sladkééé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama