Zrcadlo

19. dubna 2013 v 15:14 | Yima
Title: Zrcadlo
By: Yima
Jednodílná
Tajemné & Záhadné


Pomalu procházím po temném městě. Všude je nějaký ruch, i v této pozdní hodině. Temné domy se na mě dívaly ze své majestátné výšky. Mám skličující pocit. Něco tu nehraje. Omega je sice pořád stejně...odporná, orloj stále stejný, kostel u svatého Jakuba stále ukazuje čas, všechno je tu stejné. Tak proč si připadám jako ve zlém snu? Chci pryč, domů! Zvuky jsou přehnaně hlasité...vnímám všechno celým tělem.
Zastavila jsem se uprostřed náměstí a zvedla jsem hlavu k nebi. To tmavé nebe plné mraků, bez měsíce, bez hvězd, mě přivádí do rozpaků. A všude jsou ty zvuky! Tak nesnesitelné. Okolo mě právě jde pán...statné postavy, vysoký, s kapucí hluboko do čela a s chůzí prezidentského bodyguarda. Ušklíbl se na mě a věnoval mi i nemilý pohled. Přejel mi mráz po zádech.
Za mnou zahoukala šalina. Otáčím se s vyděšeným pohledem na ni. Velké výrazné světlo se řítí nepopsatelnou rychlostí na mě.
Vykřikla jsem.

"Co se děje?" ptala se máma, která seděla na kraji postele a ustaraně se na mě dívala. Svým rukávem mi utřela z čela pot a já zhluboka dýchala, jako bych právě popadla dech.
"Asi jen špatný sen."
"A jinak jsi v pořádku? Celá hoříš..."
"Jo, ráno to bude v pohodě."
Máma vypnula lampičku a odcházela ke dveřím. Ještě mi věnovala úsměv a ten pohled plný starosti.
Zhluboka jsem oddechovala...

Tmavá osoba za mnou mě strhla na bok, na zem. Praštila jsem se do hlavy. Hrozně to bolí! Na zemi okolo hlavy jsem viděla svou krev.
Silueta odplula někam do stínů výškových staveb a mě tu nechala. Opřela jsem se na lokty a snažila se rozhlédnout, co se děje. "Prezidentský bodyguard" okolo znovu prošel s úšklebkem na tváři a zábleskem v očích.
Nedaleko zatroubilo auto a z toho byl potom slyšet jen tupý náraz. Autonehoda! Otevřela jsem oči, které jsem před chvílí zavřela a uviděla ten šrot velmi blízko mě. V té tmě to vypadalo ještě hrozivěji než za denního světla. Znovu jsem si lehla, protože lokty mě už začínaly bolet. Zavřela jsem oči a čekala, co se bude dít dál.
Chvíli bylo naprosté ticho, ale najednou jsem uslyšela rachot kočárku. Konečně něco pozitivního, ulevilo se mi. Otočila jsem hlavu doleva a podívala se, kdo se to sem vlastně blíží.

"Co se ti zdálo? Už je to dobrý?" Zase u mě seděla máma a nad ní stál i táta. To znamenalo, že už bylo něco k ránu. Táta měl totiž noční.
"Já nevím...kolik je hodin?
"Už bys měla vstávat, jestli půjdeš do školy."
"Jak jestli půjdu?"
"Vypadáš hrozně."
"Ne, dobrý, já půjdu."
Vstala jsem a chvíli se dívala do zrcadla naproti mé posteli. Už vím, co máma myslela tím, že vypadám hrozně. Mám odřenou pravou tvář, kruhy pod očima a modřiny skoro všude. Padla jsem do postele a přemýšlela.

Naproti mně šla vysoká hubená postava vypadající, že má jen kosti. Potom jsem ale zjistila, že to JE kostra! Když jsem odvrátila pohled na druhou stranu, spatřila jsem vraky aut a policii i s houkajícím autem. A mě si nikdo nevšiml. Obrátila jsem se zase na kostru, abych ji měla pod kontrolou.

"Halooo, nespi a nebo zůstaň doma." Máma mnou lomcovala, jako bych ze sebe měla duši vypustit.
"Mami," řekla jsem podrážděně a otočila se na druhý bok. Přitáhla jsem si peřinu ke krku a tělem mi projela nesnesitelná bolest. Cítila jsem se jako chvíli po smrti.
"Tak dneska zůstaň doma...bude to asi lepší. Táta měl dneska noční, tak tady s tebou přes den bude."
Přikývla jsem se a znovu se převalila.
"Mám ti vytáhnout žaluzie?" ptala se máma, zatímco je už vytahovala, "no, je tam ještě tma, tak to nechám tak, aby tě pak neprobudilo světlo, jo?"
S velkou námahou jsem si sedla a podívala se na nebe plné mraků, než máma žaluzie ještě zatáhla. Za chvíli jsem si ale znovu lehla, znovu zavřela oči a znovu usnula.

Kostra se stále přibližovala a já stále ležela na zemi. Pokusila jsem se si stoupnout, ale celé tělo mi v tom bránilo. Ty modřiny mám vážně všude... a ani nevím od čeho.
Vykřikla jsem. Takové noční můry mě jednou dostanou do blázince. Ale vždyť to není sen! To je pravda!
Přicházela ke mně. Ale nejen ona, i ten bodyguard a ta silueta, která mě zachránila.
"Pojď!" křikla na mě. Zvedla mě a odtáhla pryč.
Znovu přejela šalina a kostra i s bodyguardem byly ty tam. Otočila jsem hlavu k zachránci a omdlela jsem.

Sedla jsem si a chytla se za čelo. Já se toho snu nezbavím! Takové šoky po ránu - a vlastně i v noci.
"Děje se něco?" volal na mě táta z kuchyně.
"Nene, všechno v pořádku!" volala jsem na něho zpátky.
"Dobře."

Ležela jsem na kraji chodníku, u vchodu do Bontonlandu. Zachránce mě poklepával po tváři.
"No konečně"
"Kdo-kdo jsi?" ptala jsem se vylekaně. Měl zapadlé oči, vrásčitý obličej i ruce, šedivé vlasy pod kapucí a žluté nebo vypadané zuby. Chvíli mlčel. Asi věděl, že si ho prohlížím.
"Jsem tvoje svědomí."
"S-svědomí?"
"Cožpak se neužíráš, jak se občas chováš ke kamarádům i rodičům? Proč jsi jim nikdy neřekla, jak moc je máš ráda? No, a takto potom vypadám já..."

Že bych měla takové svědomí? Ne, to ne...

"No tak! Copak ti to neříkám jasně? Proč za tátou nejdeš, neobejmeš ho a všem neuděláš radost?"
"Já-já nevím."
"No tak! Takto budeš pořád nešťastná..."

Sedla jsem si, protřela si oči a vytáhla žaluzie. Slunce už svítilo a na hodinách bylo jedenáct. Nazula jsem si pantofle a odešla do kuchyně. Úplně potichu. Táta seděl u televize. Úplně neslyšně, jsem nachystala chleba s máslem, na to jsem dala rajče, sýr a šunku. Udělala jsem kakao do sklenky a všechno donesla do obýváku tátovi.
"Dobré ráno."
"Ahoj."
"Nemáš toho moc? Bude oběd."
"To je pro tebe, tati," podala jsem mu to, "mám tě ráda."
"Ale vždyť já tebe taky," řekl a přitáhl si mě k sobě.
"Jdu do koupelny, jo? Dobrou chuť," usmála jsem se.
"Jo, běž," řekl a úsměv mi opětoval. "Jo a děkuju," volal ještě za mnou.
Vešla jsem do koupelny a stoupla si před zrcadlo. Vedle mě v zrcadle byla krásná tvář mladé dívky. Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl. Dívka ukázala zvednutý palec a vypařila se.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nadja Nadja | 19. dubna 2013 v 15:47 | Reagovat

Tak to bylo něco... Tedy, nejdřív jsem ten příběh nepochopila, ale nakonec mi to docvaklo. Vlastně jsi nám tím chtěla říct, že nemáme dusit pocity v sobě, že? Že se nemáme bát ukázat najevo city, třeba i k někomu jinému. Páni... Bylo to tak krásné a zároveň tolik poučné! Tleskám!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama